Týden po Letnicích, tedy po seslání Ducha svatého na Kristovy učedníky, máme v neděli další důležitý svátek – Svátek svaté Trojice. A je to vlastně celkem oříšek, protože pro mnohé je obtížné – co si pod tím vlastně představit.

O svaté Trojici existuje celá teologická disciplína trinitologie a v této trinitologii panovala již v prvním tisíciletí rozepře, která vyvrcholila v roce 1054 velkým schizmatem a trvá až dodnes. Právě na problému svaté Trojice se rozdělila západní a východní církev. Pře byla o to, jestli Duch svatý vychází i ze Syna, nebo jen z Otce. Východní církev trvala na původním dogmatu, že Duch svatý vychází pouze z Otce. No ale do těchto detailů se nebudeme zatím více pouštět.

Ale co si pod trojjedinečností Boží vlastně představit?

Evangelista Jan nám říká: „Přímluvce pak, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“

Tím, že Kristus, božská podstata, sestoupil na zem, musel se oddělit od Boha Otce, jinak by nemohl na zem sestoupit. A tím vznikla božská dvojice – Otec a Syn.

Ale aby se toto vše mohlo dít, byla zapotřebí hybná síla, a tou hybnou silou je právě Duch svatý. Je to spojení toho nebeského s pozemským.

Ve svaté Trojici je tak obsažena dynamika, která by v jedinečnosti nebyla možná. Ve svaté Trojici je obsaženo to, že na počátku nebyl jen nějaký božský impuls, který od té doby nějak samovolně běží. Teorie o božském impulsu, který dál samočinně pokračuje, je velmi blízká zednářské ideologii, která se tím staví proti svaté Trojici i proti samotnému Kristu. Naopak svatá Trojice je realizace Božího záměru a touhy k tomu, aby se Kristovo světlo šířilo mezi lidi.

A tak svátek svaté Trojice je vlastně ten úplně nejdůležitější křesťanský svátek ze všech. Protože je o ukotvení člověka v láskyplnosti trvajícího Božího záměru.